CLARIDADE

 

39 poemas 

(Porto, Venade, 2022-2024) 

 

1ª ediçãoQuetzal, Lisboa, Outubro 2024 

capa de Rui Cartaxo Rodrigues, a partir de The «Martha McKeen» of Wellfleet (1944), de Edward Hopper 

direcção literária de Francisco José Viegas 

 

encomendar o livro aqui. 

 

§ 


SÍLVIA SOUTO CUNHAVisão, 5.12.2024
CLARIDADE

«Poeta atentíssimo, Barreto Guimarães regressa com 39 poemas escritos, entre 2022 e 2024, no Porto, Venade e "algumas cidades estrangeiras". Do Mediterrâneo à Europa, por onde anda a "bomba obediente", o poeta alça-se a observatório da "vida autêntica". "Não percas tempo / com poesia", lança, irónico. Por tentadores que sejam o lírico mar e as estevas, ele exercita também o verso sobre a gaveta dos talheres (metáfora para a política de dois Estados na Terra Santa); o limpa-para-brisas que "só se ergue para discordar"; o espelho quebrado. "Que ocasião perdida! Isso / da democracia: parecia uma ideia / tão boa.


§


VICENTE ARAGUAS, Nordesía, Galiza, 17.11.2024
LUZ, MÁIS LUZ 

«Logo de ler a última entrega do poeta portugués, João Luís Barreto Guimarães, “Claridade” (Quetzal Editores, Lisboa, 2024) apetece intercalar parénteses no texto, cal fai o poeta nos seus poemas, para permitir segundas lecturas. Nun xogo como de bonecas rusas ou de caixas chinesas. Tamén, se cadra, para que a súa ironía ou retranca chegue mais ao fondo aínda. Porque Barreto Guimarões, médico de profesión, nado no Porto en 1967, sabe revirar os seus poemas, darlle voltas aos calcetíns que visten os seus pés, para que estes camiñen dun xeito máis confortable. E con eles os lectores que procuren na poesía sosego. 

Unha tranquilidade chea de elegância a que procura a poética deste autor, limpísima, mesmo cando se alporiza, por exemplo, contra Vladimir Vladimirovich Putin ou ironiza confrontado a ese señor Koslowskim, cando xustifi ca por que non vai á manifestación (fose esta cal fose). Que os ataques do autor de “Claridade” teñen ese valor universal que muda aa anécdotas en categorías. E categórico, cun distanciamento cáseque brechtiano ao que axudan eses parénteses, aos que me referín, que actúan a xeiito de coros. 

Estratexia coral na que abondan os humanos aínda que, mira por onde, se coe un gato. Un felino do que o seu dono aclara que: “Sou o humano/ do meu gato. Pouco falta para que fale.” Un coro mudo, neste caso, por máis que vexamos a pata do gato como entra no teclado e fai que este mude en tecladooooooooooooooo. E os que temos gato, ou partillamos o gato de quen queremos (e nos quere), sabemos como “Neruda Neruri”, un supoñer, fai por incorporarse ao texto que estamos a escribir facendo falcatruadas. 

Quero dicir que pois Barreto Guimarães aposta pola “claridade” faino, tamén, por unha poética do cotián, o que non quere dicir que entre abertamente nesa “liña clara”, ao Hergé, por exemplo, que se ten senso no “comic”, eis o caso do autor belga, perde ese misterio que debe ter a poesía se é tal. 

Caso contrario non pasa de ser un xornal, páxina de sucesos, preferentemente, ou esas cousas que se prodigan nas redes e que non pasan de poemiñas escritos por poetastros. Iso non quita, caso do poema adicado a Putin, que o autor de “Claridade”, no medio da calor do verán, fale de “A guerra medida polas colleitas”, ocupándose dos cemiterios de estatuas “no Leste de Europa (onde/ ditadores e verdugos morrem uma/ segunda vez.)”. 

E non lle falta humor ao poeta do Porto, quen remata o seu libro cos versos que lle pido prestados para poñer o ramo ao meu: “na manhá de São Joõ/ dois bébados desciam a rua/ em sonora ascholía/ interpretando a cada porta/ a toccata e fuga/ de Baco.” Por exemplo.» 

 

§ 

 

SÍLVIA SOUTO CUNHA, Visão, 14.11.2024
NAVEGAR É PRECISO – CLARIDADE, JOÃO LUÍS BARRETO GUIMARÃES 

«Como num jogo de ecos, este volume contém uma epígrafe dedicada a Zbigniew Herbert: “He wanted to be true / to uncertain clarity” (“Ele desejava ser verdadeiro / à incerta claridade” em tradução livre). É que “nem tudo precisa ser /exactamente / aquilo para que foi desenhado”, tudo é chiaro-escuro. “Não percas tempo / com poesia. Fala antes da vida autêntica (…) Fala antes com o silêncio”, avança um “manifesto” na página 34. Prémio Pessoa 2022, com quase uma vintena de livros publicados, João Luís Barreto Guimarães senta-se novamente à beira do mundo, “aberto todos os dias”, com a simples armadura da melancolia e das palavras quotidianas, mas com um lápis mais ferido de acutilância. Nestes 39 poemas cabem gaivotas e aroma a estevas, e uma “paisagem com Focaccia al formaggio spaghetti alle vongole e tiramisu”, mas mais ainda a “beleza de / um salário justo”, uma experiência de Deus chamada Vladimir Vladimirovich Putin, a bomba "obediente” que vai motivada. O “escolher ir contra a corrente / como salmão na boca de um urso.”» 

 

§ 

 

JOÃO CÉU E SILVA, Diário de Notícias, 14.10.24

DE OLHO EM DEUS

 

«Em Claridade, João Luís Barreto Guimarães regressa a perguntas com muita desfaçatez, interroga também e, principalmente, pinta breves frescos do mundo (ir)real. Como: “A / noite é automática. Já vem / de origem assim”; como: “Instruir os cães / a serem lobos e os leões a serem / gatos”; como: “Não percas tempo / com a poesia. Fala antes da vida autêntica”… Decerto, do melhor material para ler entre intervalos dos livros anteriormente referenciados porque não O esquece num dos poemas, aquele “dedicado” a Putin: “Milhões de anos / passaram e ainda temos de estar / atentos (de olho /em Deus). Não para de fazer experiências.”»

 

 

§


Движение (Movimento- edição búlgara)

 


43 стихотворения / poemas

 

Порто, Леса да Палмейра, Венаде и Торе да Медронейра, 2018-2020

Porto, Leça da Palmeira, Venade e Torre da Medronheira, 2018-2020

 

ЕРГО, София, 2024

Ergobooks, Sófia, 2024

 

Художник: Ирина Джонкова/ capa de Irina Dzhonkova

Превод: Сони Бохосян /tradução de Sony Bohosian

Издател: Мартин Христов / direcção literária de Martin Hristov

 

поръчайте книгата от тук / encomendar o livro aqui

 

§

 

« В „Движение“ авторът организира стихотворенията по дните от седмицата, придавайки по-плътна наративна динамика на ежедневието, на движението само по себе си. Основните теми са конкретната и метафизичната представа за света, които са основани върху ежедневието. Изненадващо у древните народи е било разбирането им за фино емпирично напрежение у Човека през дните от седмицата. Те не само решават да назоват дните на имената на небесни тела и богове, но променят и техния ред. В реда на дните от седмицата, създаден от древните, връхната точка е Марс, вторник (ден на войната), а най-спокойна е съботата (ден за почивка и свободно време). Интуицията им да променят естествената последователност на Космоса е възпроизвела циклично повтаряща се история, пораждаща смисъла и движението. »


§

NOMAD (edição sérvia)



42 pesme/poemas

(Leça da Palmeira, Venade i Torre da Medronheira, 2015-2018)


Treći Trg, Beograd, 2024


prevod/tradução de Vesna Stamenković

dizajn korica/capa de Dina Radoman

urednik/ direcção literária de Dejan Matić

 

Treci Trg gift shop

 

§

 

Biblioteka Sredozemlje donosi izbor književnih dela savremenih autora iz zemalja evropskog Mediterana, promovišući vrednosti karakteristične za različite jezike koji geografski i istorijski pripadaju zajedničkoj književnoj tradiciji.

Žoao Luis Bareto Gimaraiš rođen je u Portu u Portugalu (1967), gde je završio i studije medicine (rekonstruktivnu hirurgiju). Predaje Uvod u poeziju za studente medicine na Univerzitetu u Portu. 

Jedinstveni glas koji se kreće od metapoetske introspekcije do metafizičke nelagode, od osuda društva do kulturološkog friza, od privatne, unutrašnje istorije, do one kolektivne. Autor brani dostojanstvo drugog mesta, istražuje unutrašnji život svakodnevnih stvari, i oštrom ironijom secira zla svoje domovine.

Luis Bage Kiles, El Pais

 

Vitalnost i promišljenost (…) poetska i živa ispovest nekoga ko živi rastrzan između želje za svetom i potrage za značenjem. Atmosfera u ovim pesmama je lagana, nervozna, kao da dve ruke plešu okrećući stranice. Spoj dugih i kratkih stihova, upotreba komentara i objašnjenja u zagradama, brz ritam prelaza, zajedno stvaraju efekat vrtloga (u čaši vode) i impresionističke lakoće.

Žordi Dose, El Mundo

 

Male, svakodnevne stvari, svakodnevni trenuci uhvaćeni u stilu veštog fotografa čiji snimci otkrivaju čitavu priču u nekoliko svedenih detalja: Bareto Gimaraiš piše zanimljivu i prefinjenu poeziju o suštinskim vrednostima postojanja.

Lada Vajs

 

§

 

MARCO POGAČAR, NOVOSTI HOBOCTN, 19.2.2025

Žoao Luis Bareto Gimaraiš: Nomad 

«Portugalski pjesnik João Luís Barreto Guimarães domaćoj pjesničkoj publici nije nepoznat: višestruko je prevođen na naš jezik, objavljivan u časopisima te zastupljen u antologijama i panoramama suvremenog portugalskog pjesništva, a njegove stihove imali smo prilike čuti i uživo, kada je u Hrvatskoj nastupao kao gost Goranova proljeća. Zatim je, kao njegova prva knjiga na nekom od slavenskih jezika, u Zagrebu otisnut izbor iz deset do sada objavljenih pjesničkih knjiga u gotovo okruglih trideset godina – od prvijenca “Ima violina u ovom plamenu” iz 1989. do “Nomada” 2018. – u prijevodu Tanje Tarbuk. 

Sada smo, u beogradskom izdanju i prijevodu Vesne Stamenković, u prilici knjigu “Nomad” čitati u cjelini. Uz zbirku “Mediteran”, ona jest višestruko reprezentativna za pjesnikov kasniji opus: riječ je komunikativnoj, konceptualno relativno čvrsto organiziranoj knjizi pjesama koje često imaju neku narativnu jezgru, počivaju na kakvoj životnoj epizodi, anegdoti ili dosjetci, te su organizirane oko istog dominantnog postupka. Ovaj put to je parenteza koja, različito grafički reprezentirana, presudno formira jednako ritam i izlagačko-asocijativnu logiku. Potonje može djelovati suviše repetitivno i u nekom trenutku se kao pjesmotvorni element iscrpljuje, no Guimarães pjesme uglavnom vodi prema efektnoj, često duhovitoj poanti, koja tekst vraća na početak. 

Kao sugovornici služe mu mnogi citatima zastupljeni suvremeni pjesnici i pjesnikinje, od J. Seiferta preko Tranströmera do Szymborske. Rezultat je pitak, prozračan: “raspituje se za istinu koja postoji / u običnim stvarima”.» 

 

§


STŘEDOMOŘÍ (Mediterrâneo - edição Checa)

 



43 poemas/ básní

(Leça da Palmeira, Venade a Torre da Medronheira, 2018-2020) 

Togga, Praga, 2024 

tradução de/ přeložila Kateřina Ritterová
direção literária de / editor Dušan Neumahr 

 knihu si můžete koupit zde

 

 §

 

Středomoří je druhá básnická sbírka Joãa Luíse Barreta Guimarãese, která po Tulákovi (Togga, 2022) vychází v českém překladu. Jejím ústředním tématem je opět toulání – tentokrát po evropské středomořské historii a kultuře, od pravěku po současnost, krajinou skutečnou i duchovní. Středomoří by mohlo sloužit jako erudovaný průvodce po nejúžasnějších koutech světa, ale stejně tak by mohlo být i krabicí plnou pohlednic a suvenýrů z cest, objevenou kdesi na půdě.

 

O autorovi:

João Luís Barreto Guimarães, básník, lékař a překladatel, se narodil v červnu roku 1967 v Portu. První sbírku básní, Há Violinos na Tribo (Kmenové housle), vydal v roce 1989. Dosud publikoval dvanáct básnických sbírek; zatím poslední, Aberto Todos os Dias (Každý den otevřeno), vyšla v roce 2023, v současnosti (v roce 2024) se připravuje do tisku kniha Claridade (Jasno). Autorova poezie má v sobě analytičnost a přímočarost básníků-lékařů. K její čtivosti přispívá civilní jazyk, humanistické ladění a zaměření spíš na objektivní realitu než na subjektivní pocitovost. Přesto ale není intelektuálně odtažitá, vyznačuje se humorem, sebeironií a lyrickou obrazností.

Barreto Guimarães nepřináší jen každodenní život do poezie, ale i poezii do každodenního života: velký úspěch má jeho poetický seminář pro studenty medicíny, protože co člověku pomůže lépe chápat bolest bližního než právě poezie?

 

§

 

JANA VANĚČOVA, iLiteratura.cz, 24.5.2025

Konec světa jako začátek cesty

Sbírka Středomoří je smyslovou archeologií evropské paměti, která z trosek skládá mapu současného bytí. Barreto Guimarãesova kontemplativní poezie balancuje mezi velkými mýty a tichou každodenností.

«João Luís Barreto Guimarães (nar. 1967) je portugalský lékař a básník. Pracuje jako plastický chirurg ve městě Vila Nova de Gaia a Středomoří je jeho devátá sbírka poezie – a po sbírce Tulák druhá, která vychází v češtině. João Luís Barreto Guimarães patří k nejvýraznějším postavám současné portugalské poezie. Svou tvorbu představí i osobně na květnovém veletrhu Svět knihy, kde bude letos Portugalsko čestným hostem. Středomoří vyšlo v bilingvním vydání, které čtenáři přináší možnost vychutnat si vedle citlivého překladu Kateřiny Ritterové také krásu originálu.

Středomoří jako kulturní a mentální krajina

Sbírka Středomoří (Mediterrâneo, Quetzal Editores, 2016) jako pomyslný koráb bere čtenáře na plavbu po moři paměti, smyslovosti a historie. Klade důraz na krásu každodennosti a proměnu prozaické skutečnosti v poezii. Navazuje na autorovu předchozí tvorbu, především je však uceleným vyznáním citů ke Středomoří, krajině, která se neřídí hranicemi map, ale sdílenými mýty a zkušenostmi. Barreto Guimarães cituje v závěru knihy chorvatského spisovatele Predraga Matvejeviće, autora osobitého Breviáře Středomoří: „hranice Středomoří se nacházejí tam, kde přestává růst olivovník“. Současně čerpá z řecko-latinské antiky i židovsko-křesťanského dědictví. Středomoří je pro něj konkrétním i mentálním prostorem, který spojuje Marrákeš a Jeruzalém, muzea a emoce. Tím pojítkem i překážkou je moře, jež zároveň vybízí, abychom v něm hledali svůj vlastní břeh, své místo na světě.

Dějiny jako vrstvy sedimentů

Barreto Guimarãesova poezie je archeologií, ovšem nikoli věcí, ale gest a pomíjivých okamžiků. Odkrývá vrstvy Středomoří, v nichž dějiny nepředstavují pevnou linii, ale „bahno“; nánosy událostí, na které zapomínáme, přestože se jím „jednou staneme“ (viz báseň Bahno dějin). V básni Archeologie gesta se ptá, zda něco vůbec existovalo, pokud si to nepamatujeme. Paměť se vrství v sedimentech a rozpadá do stop, z nichž ji už nelze zcela zrekonstruovat. Stejně jako Michel Foucault ve své Archeologii vědění zpochybňuje stabilitu poznání, Barreto Guimarães připomíná, že minulost k nám přichází spíš v otiscích než v konkrétních formách. A v Příběhu jednoho večera se tato archeologie obrací k intimitě: „pokud tuto míjející hodinu neuchovám v básni / ani ona ani tento večer nebudou / nikdy existovat“.

Paměť se zde nejeví jako lineární vyprávění, ale jako vrstvy, v nichž některé části už dávno ztratily čitelnost. Je proto třeba pokusit se hledat smysl odkrýváním nánosů. S tím úzce souvisí i téma času a vypořádání se s jeho plynutím. Pro autora je čas kruhový a vrstevnatý: minulost zůstává přítomná, vše je tu zpátky. Nositeli paměti v Barreto Guimarãesově poezii nejsou jen lidé, ale i věci a místa: tiší svědci času. Například v Baladě o špatných myšlenkách se paruky „dam procházejících chemoterapií“ stávají zranitelnými bytostmi, kterým je třeba dát čas: „víc než kdy jindy / jsou teď vyčerpané tou dlouhou nemocí“. V jiné básni, zasazené do římské kavárny Antico Caffè Greco, je pamětí nadán obyčejný hrneček: „ten / co ví nejvíc o životě“, který si dává už jedenáctou kávu a potřebuje péči.

Světlo v prasklině

Jedním z ústředních témat sbírky je reflexe zkázonosného rozměru současné doby, narušení kontinuity a kontemplace nad troskami. Místo hlubšího poznání minulosti návštěvníkům Středomoří nezbývá než pozorovat pozůstatky zkázonosných staletí. I když, slovy francouzského filozofa Bernarda z Chartres, „stojíme na ramenou obrů“, zároveň jakožto ortodoxní turisté šlapeme po jejich ruinách. Symbolem tohoto narušení je zde prasklina, místo, které neznamená konec, ale spíše možnost. V básni Ulice jsou rozsvícené se objevuje: „jako když prasklina ve zdi váhá / jak pokračovat / a opravuje chybu za chybou svou / vlastní cestu“. Tato prasklina je konkrétní i symbolická: prolomení jistot, ohrožení společné evropské mízy, ztráta kontinuity. Barreto Guimarães v ní však hledá tichý průzor, kterým může proniknout světlo jako dotek, něčí blízkost či poezie. V duchu poststrukturalismu ukazuje, že každá „oprava chyby“ je novým čtením, nikoli návratem k původnímu smyslu.

Barreto Guimarãesovo Středomoří je však zároveň chimérou, iluzorním obrazem Evropy jako směsice minulých civilizací, která přežívá jen v muzeích a turistických památkách. Středomoří je podle něj „změněné ve hřbitov“. V Evropských kostelech se turismus proměňuje v nové náboženství, bez víry, která by chrámům dávala smysl. „Dnes / se vracíme jako pohanští turisté“, píše Barreto Guimarães, a místo darů máme v zavazadlech technologie a estetiku: „Přinášíme své soukromé bohy do domu / křesťanského Boha“. Zároveň kritizuje uspěchaný, neurotický svět, založený na honbě za mocí a penězi, v němž lidé ztrácejí schopnosti všímat si lyrické každého dne: „dávám přednost hloubce duše před hloubkou / finančního trhu“ (báseň Může být Pepsi?). Barreto Guimarães zde reflektuje rozpad hodnot v postmoderním světě a zároveň oslavuje autenticitu.

Smysly a paměť

Barreto Guimarães nevnímá Středomoří jen očima, ale i čichem, chutí, dotekem. Jeho básně jsou poctou paměti smyslů, „čichovou mapou světa“, v níž se „hřebíček, zázvor, šafrán, pepř, skořice a muškátový oříšek“ mění v navigační body plavby (Kabinet kuriozit). Vůně zde není jen esencí, stává se mytologickou silou: „vůně s plným dekoltem“, „co zdržela Odyssea / od návratu na Ithaku“. Smysly jsou mostem mezi světy, médiem, kterým vnímáme minulost i přítomnost. V Pomalé Alláhově písni se jazyková změť marákešských ulic rozplývá v akustickém a pachovém labyrintu, kde vše míchá vítr sirocco. V básni Sicílie ožívá přítomnost a tělesnost Středomoří prostřednictvím olivovníků, fíků, mandlí či meruněk.

Patrně hlavním klíčem ke čtení celé sbírky je báseň Středomořská píseň, v níž se moře stává přímo živoucím, tekutým médiem paměti: „teď je na čase nechat / moře aby se nás dotklo (to / vnitřní prvotní moře / ten prapůvodní roztok)“. Středomoří není místem na mapě, ale sdíleným mýtem, mentální krajinou, kde se propojují duchovní vrstvy a smyslové vjemy. Ve vlnách se mísí jména jako Pindaros, Feidiás, OdysseusXerxés s chutí olivového oleje a vůní mořské vody. Středomořská píseň ukrývá esenci celé sbírky: Středomoří jako struktura vrstvená v čase, která k nám promlouvá minulostí a žije přítomností. „Vyprávět báseň“ znamená přijmout jeho rytmus a připustit si, že „konec světa“ může být i „začátkem cesty“.

Poezie v Barreto Guimarãesově podání se stává aktem vyplutí – pryč od jistoty, vstříc hloubce. Ovšem stejně jako například u Kavafise, tak i zde je Ithaka jen iluzí cíle. Důležitá je cesta. A nezbývá než, stejně jako Barreto Guimarães, jít a hledat básně v rytmu běžných dní.»

 

§

 

ANTON ROMANENKO, PLAV, 25.2.25

Léčba pro duši. Poezie Joãa Luíse Guimarãese

«Portugalský básník João Luís Barreto Guimarães (* 1967) formuloval jednu z nejnaturalističtějších definic poetické tvorby, když v rozhovoru pro The Guardian přirovnal odstranění zbytečných slov z textu k vyříznutí rakovinného nádoru. Tato metafora, která už dnes nepůsobí nijak extravagantně, neměla pouze šokovat, nýbrž navazuje na biografickou skutečnost. Guimarães se totiž kromě básní zabývá i medicínou – pracuje jako chirurg a vyučuje poezii na univerzitě v Portu. Jeho sbírka Středomoří vyšla poprvé v roce 2016 a byla přeložena do několika světových jazyků. V češtině se navíc dočkala bilingvního vydání, které umožňuje seznámení s portugalským originálem.

Lékařské zkušenosti se promítají i do některých autorových textů, a to nejen jako témata jednotlivých básní, ale také jako princip poetiky. Jako příklad lze uvést Baladu o špatných myšlenkách, která vypraví o parukách žen trpících rakovinou a procházejících chemoterapií. I když báseň vyjadřuje soucit vůči nemocným, protagonisty jsou neživé předměty: paruky, které svou přítomností na těle člověka poukazují na nemoc a zároveň naznačují, že prožívaná bolest je pro druhého vždy neprůhledná:

 

Paruky
dam procházejících chemoterapií
běží jednou týdně ke
kadeřníkovi. Bezvlasé
majitelky
paruk musí být trpělivé
uvázat si šátek
(skrýt tak alopecii)
a procházet se s neštěstím až do setmění. (85)

Gesto posouvání básnické pozornosti z živé bytosti na neživotný předmět paradoxně umožňuje empatii. Cizí bolest je nepochopitelná, existuje ve zvláštní modalitě, do které jiný člověk nevidí. Tak tomu zřejmě jako lékař, který se s utrpením jiných běžně potkává, Guimarães rozumí. Jako básník však může čtenáři poskytnout pohled na svět očima jiného. Proto se lyrický hlas pohybuje mezi několika lexikálními vrstvami a používá běžná slova i lékařské pojmy. Zachycuje tak realitu, která je zároveň viditelná i skrytá.

Propojení fyzického a metafyzického hraje centrální roli v celé této sbírce, jejíž motivy se točí kolem geografie a dějin středomoří. Básníka zajímá to, jak se v empirické realitě odrážejí stopy historických událostí a symboly poukazující na možnosti zapomenutých epistemologických systémů (třeba kouzla, mýtu nebo náboženství). Výsledkem je senzibilita, která prostřednictvím metafory spojuje žánry encyklopedického záznamu a fantasmagorie. Lze to vidět například v básni Kabinet kuriozit:

ani
Rembrandt v Amsterodamu (v pokoji
zázraků) neměl v plánu nasbírat
z cest takovou paletu (středomořská zeleň
okrová a sépiová z Asie) po tobě
už nikdo nebude znát přesně pořadí všech těch
lékopisů

hřebíček zázvor šafrán
pepř skořice muškátový oříšek

ne ve smyslu
prázdného pořádku nějaké abecedy (nebo
zeměpisu
čichové mapy světa)
spíš plavby
vůní k bezpečnému přístavu nosní dírky
(jedinečná alchymie kuchařského umění) (77)

Tato báseň nacházející se na pomezí realistického obrazu a pohádky připomíná poetiku povídek Jorge Luise Borgese, v nichž se encyklopedická uspořádanost světa stává zdrojem jeho kouzelné (nebo prokleté) nekonečnosti. Kabinety kuriozit existovaly v Evropě nejpozději od 16. století a fungovaly jako způsob shromažďování předmětů, které nebylo možné jednoduše zařadit do známých kategorií poznání. Svojí povahou tak vytvářely prostor na pomezí muzea a knihovny. V našem století, kdy jakákoliv věc může být zařazena do patřičné třídy díky internetu, kabinet kuriozit zpřítomňuje období, kdy poznání ještě úplně nepřišlo o své magické prvky. A právě takovou citlivost Guimarães rozvíjí i na mnoha jiných místech ve sbírce.

Ta může na českého čtenáře – s trochou nadsázky – působit jako kabinet kuriozit i kvůli přítomnosti portugalských originálů. Snaha odhalit v portugalských slovech stín českých vět pak chvílemi připomíná koukání do křivého zrcadla, jindy se však dá spatřit, jak český překlad dokáže zajímavě zdůraznit tematiku originálního znění. Například báseň Bahno Dějin mluví o běhu času skrze motiv starého jízdního kola, které vypravěč vidí na dně řeky. V české verzi překladatelka Kateřina Ritterová zvolila poněkud zastaralé synonymum „bicykl“:

Komu
asi patří bicykl ležící
na dně jednoho z delftských kanálů kam
jsme se vrátili (já
ty a
pes) zaujatí bahnem Dějin? (63)

V české interpretaci Guimarãesova textu „bicykl“ funguje jako jakýsi slovní exponát, který svou diachronní vzdáleností zesiluje tematickou intenci básně. Kolo, které se stává bicyklem, přidává textu hlubší texturu. Portugalský originál, v němž se používá slovo „bicicleta“, přitom tento rozměr postrádá. V jiných případech však čeština nedokáže zachytit veškeré aspekty textu. Mnoho Guimarãesových básní například začíná krátkými slovy:

Os
gatos em Áno Merá a serem religiosos são
cristãos ortodoxos. (26)

Ta ve většině případů tvoří předložky nebo členy, tedy prostředky vyjadřující gramatickou informaci. V této básni je slovo „os“ určitým členem, který patří ke slovu „gatos“ („kočky“). Jeho posunutím na nový řádek v originálu dochází ke zvětšení vzdálenosti mezi významovým obsahem slova a slovem-indikátorem jeho gramatických vlastností. Do češtiny se podobné rozštípání překládá těžko:

Pokud
jsou kočky v Ano Mera věřící jsou
pravoslavné křesťanky. (27)

Překlad úspěšně zachycuje narativní rámec básně, ale nedokáže zde zaznamenat sotva viditelný pokus slova zbavit se vlastní gramatické určenosti. V tomto pokusu se však skrývá cosi zásadního pro Guimarãesovu poetiku – gramatická funkce členů spočívá v upřesnění věcí, prohloubení jejich konkrétnosti, upevnění v kontextu. Básně ve sbírce právě tuto určenost zpochybňují, pohybují se mezi konkrétními a abstraktními významy. Kočky, které přicházejí o svůj člen, se tak stávají o něco méně hmotnými a proměňují se v neviditelné anděly, o kterých báseň vypraví.

Ve struktuře Guimarãesovych literárních postupů lze vidět paralelu s medicínou. Léčení těla (tj. viditelného) je totiž stejně důležité jako léčení duše (tj. neviditelného), o čemž svědčí i fascinace současné kultury různými psychoterapeutickými praktikami. Dá se říct, že poezie se od terapie liší tím, že se snaží vytvářet estetický efekt, který by svou univerzálností překračoval ohraničení žánru ventilování emocí. Rovnováhu mezi emocionalitou a medicinskou precizností se v literatuře snažili najít takoví spisovatelé-lékaři jako Miroslav Holub, Anton Čechov (i když básně nepsal) a William Carlos Williams, jejichž strohé, vyvážené poetiky byly ovlivněny blízkostí modernismu. Guimarãesův jazyk už není tak striktní, má fluidnější a volnější povahu. Můžeme v tom vidět určité překonání modernistické tradice, ale zároveň pragmatickou funkci poezie. Guimarãesovy texty jsou totiž nejen literárními artefakty – lze je i číst jako příručku o empatii.»

 

§