43 poemas/ básní
(Leça da Palmeira, Venade a Torre da
Medronheira, 2018-2020)
Togga, Praga, 2024
tradução de/ přeložila Kateřina Ritterová
direção literária de / editor Dušan Neumahr
> knihu si můžete koupit zde
§
Středomoří je druhá básnická
sbírka Joãa Luíse Barreta Guimarãese, která po Tulákovi (Togga,
2022) vychází v českém překladu. Jejím ústředním tématem je opět
toulání – tentokrát po evropské středomořské historii a kultuře, od
pravěku po současnost, krajinou skutečnou i duchovní. Středomoří by
mohlo sloužit jako erudovaný průvodce po nejúžasnějších koutech světa, ale
stejně tak by mohlo být i krabicí plnou pohlednic a suvenýrů
z cest, objevenou kdesi na půdě.
O autorovi:
João Luís
Barreto Guimarães, básník, lékař a překladatel,
se narodil v červnu roku 1967 v Portu. První sbírku básní, Há Violinos na Tribo (Kmenové housle), vydal v roce 1989.
Dosud publikoval dvanáct básnických sbírek; zatím poslední, Aberto
Todos os Dias (Každý den otevřeno), vyšla v roce 2023,
v současnosti (v roce 2024) se připravuje do tisku kniha Claridade (Jasno).
Autorova poezie má v sobě analytičnost a přímočarost básníků-lékařů.
K její čtivosti přispívá civilní jazyk, humanistické ladění
a zaměření spíš na objektivní realitu než na subjektivní pocitovost.
Přesto ale není intelektuálně odtažitá, vyznačuje se humorem, sebeironií
a lyrickou obrazností.
Barreto
Guimarães nepřináší jen každodenní život do
poezie, ale i poezii do každodenního života: velký úspěch má jeho poetický
seminář pro studenty medicíny, protože co člověku pomůže lépe chápat bolest
bližního než právě poezie?
§
JANA VANĚČOVA, iLiteratura.cz,
24.5.2025
Konec světa jako začátek cesty
Sbírka Středomoří je smyslovou
archeologií evropské paměti, která z trosek skládá mapu současného bytí. Barreto Guimarãesova kontemplativní
poezie balancuje mezi velkými mýty a tichou každodenností.
«João Luís Barreto Guimarães (nar. 1967) je portugalský lékař a básník.
Pracuje jako plastický chirurg ve městě Vila Nova de Gaia a Středomoří je jeho devátá sbírka poezie – a po
sbírce Tulák druhá, která vychází v češtině. João Luís Barreto Guimarães patří
k nejvýraznějším postavám současné portugalské poezie. Svou tvorbu
představí i osobně na květnovém veletrhu Svět knihy, kde bude letos
Portugalsko čestným hostem. Středomoří vyšlo
v bilingvním vydání, které čtenáři přináší možnost vychutnat si vedle
citlivého překladu Kateřiny Ritterové také krásu originálu.
Středomoří jako kulturní a mentální
krajina
Sbírka Středomoří (Mediterrâneo, Quetzal
Editores, 2016) jako pomyslný koráb bere čtenáře na plavbu po moři paměti,
smyslovosti a historie. Klade důraz na krásu každodennosti a proměnu
prozaické skutečnosti v poezii. Navazuje na autorovu předchozí tvorbu,
především je však uceleným vyznáním citů ke Středomoří, krajině, která se
neřídí hranicemi map, ale sdílenými mýty a zkušenostmi. Barreto Guimarães cituje v závěru
knihy chorvatského spisovatele Predraga
Matvejeviće, autora osobitého Breviáře Středomoří: „hranice Středomoří se nacházejí
tam, kde přestává růst olivovník“. Současně čerpá z řecko-latinské antiky
i židovsko-křesťanského dědictví. Středomoří je pro něj konkrétním
i mentálním prostorem, který spojuje Marrákeš a Jeruzalém, muzea
a emoce. Tím pojítkem i překážkou je moře, jež zároveň vybízí,
abychom v něm hledali svůj vlastní břeh, své místo na světě.
Dějiny jako vrstvy sedimentů
Barreto Guimarãesova poezie je archeologií, ovšem nikoli věcí, ale gest
a pomíjivých okamžiků. Odkrývá vrstvy Středomoří, v nichž dějiny
nepředstavují pevnou linii, ale „bahno“; nánosy událostí, na které zapomínáme,
přestože se jím „jednou staneme“ (viz báseň Bahno dějin). V básni Archeologie gesta se
ptá, zda něco vůbec existovalo, pokud si to nepamatujeme. Paměť se vrství
v sedimentech a rozpadá do stop, z nichž ji už nelze zcela
zrekonstruovat. Stejně jako Michel Foucault ve své Archeologii
vědění zpochybňuje stabilitu poznání, Barreto Guimarães připomíná, že minulost k nám přichází spíš
v otiscích než v konkrétních formách. A v Příběhu jednoho večera se tato archeologie obrací
k intimitě: „pokud tuto míjející hodinu neuchovám v básni / ani ona
ani tento večer nebudou / nikdy existovat“.
Paměť se zde nejeví
jako lineární vyprávění, ale jako vrstvy, v nichž některé části už dávno
ztratily čitelnost. Je proto třeba pokusit se hledat smysl odkrýváním nánosů.
S tím úzce souvisí i téma času a vypořádání se s jeho
plynutím. Pro autora je čas kruhový a vrstevnatý: minulost zůstává
přítomná, vše je tu zpátky. Nositeli paměti v Barreto Guimarãesově poezii nejsou jen lidé, ale i věci
a místa: tiší svědci času. Například v Baladě o špatných
myšlenkách se paruky „dam procházejících chemoterapií“ stávají
zranitelnými bytostmi, kterým je třeba dát čas: „víc než kdy jindy / jsou teď
vyčerpané tou dlouhou nemocí“. V jiné básni, zasazené do římské kavárny
Antico Caffè Greco, je pamětí nadán obyčejný hrneček: „ten / co ví nejvíc
o životě“, který si dává už jedenáctou kávu a potřebuje péči.
Světlo v prasklině
Jedním
z ústředních témat sbírky je reflexe zkázonosného rozměru současné doby,
narušení kontinuity a kontemplace nad troskami. Místo hlubšího poznání
minulosti návštěvníkům Středomoří nezbývá než pozorovat pozůstatky zkázonosných
staletí. I když, slovy francouzského filozofa Bernarda z Chartres,
„stojíme na ramenou obrů“, zároveň jakožto ortodoxní turisté šlapeme po jejich
ruinách. Symbolem tohoto narušení je zde prasklina, místo, které neznamená
konec, ale spíše možnost. V básni Ulice jsou rozsvícené se
objevuje: „jako když prasklina ve zdi váhá / jak pokračovat / a opravuje
chybu za chybou svou / vlastní cestu“. Tato prasklina je konkrétní
i symbolická: prolomení jistot, ohrožení společné evropské mízy, ztráta
kontinuity. Barreto Guimarães
v ní však hledá tichý průzor, kterým může proniknout světlo jako dotek,
něčí blízkost či poezie. V duchu poststrukturalismu ukazuje, že každá
„oprava chyby“ je novým čtením, nikoli návratem k původnímu smyslu.
Barreto Guimarãesovo Středomoří je však zároveň chimérou, iluzorním
obrazem Evropy jako směsice minulých civilizací, která přežívá jen
v muzeích a turistických památkách. Středomoří je podle něj „změněné
ve hřbitov“. V Evropských kostelech se turismus
proměňuje v nové náboženství, bez víry, která by chrámům dávala smysl.
„Dnes / se vracíme jako pohanští turisté“, píše Barreto Guimarães, a místo darů máme v zavazadlech
technologie a estetiku: „Přinášíme své soukromé bohy do domu /
křesťanského Boha“. Zároveň kritizuje uspěchaný, neurotický svět, založený na
honbě za mocí a penězi, v němž lidé ztrácejí schopnosti všímat si
lyrické každého dne: „dávám přednost hloubce duše před hloubkou / finančního
trhu“ (báseň Může být Pepsi?). Barreto Guimarães zde reflektuje rozpad hodnot v postmoderním
světě a zároveň oslavuje autenticitu.
Smysly a paměť
Barreto Guimarães nevnímá Středomoří
jen očima, ale i čichem, chutí, dotekem. Jeho básně jsou poctou paměti
smyslů, „čichovou mapou světa“, v níž se „hřebíček, zázvor, šafrán, pepř,
skořice a muškátový oříšek“ mění v navigační body plavby (Kabinet kuriozit). Vůně zde není jen esencí, stává se
mytologickou silou: „vůně s plným dekoltem“, „co zdržela Odyssea / od
návratu na Ithaku“. Smysly jsou mostem mezi světy, médiem, kterým vnímáme
minulost i přítomnost. V Pomalé Alláhově písni se
jazyková změť marákešských ulic rozplývá v akustickém a pachovém
labyrintu, kde vše míchá vítr sirocco. V básni Sicílie ožívá přítomnost a tělesnost Středomoří
prostřednictvím olivovníků, fíků, mandlí či meruněk.
Patrně hlavním klíčem
ke čtení celé sbírky je báseň Středomořská píseň,
v níž se moře stává přímo živoucím, tekutým médiem paměti: „teď je na čase
nechat / moře aby se nás dotklo (to / vnitřní prvotní moře / ten prapůvodní
roztok)“. Středomoří není místem na mapě, ale sdíleným mýtem, mentální
krajinou, kde se propojují duchovní vrstvy a smyslové vjemy. Ve vlnách se
mísí jména jako Pindaros, Feidiás, Odysseus a Xerxés s chutí
olivového oleje a vůní mořské vody. Středomořská píseň ukrývá
esenci celé sbírky: Středomoří jako struktura vrstvená v čase, která
k nám promlouvá minulostí a žije přítomností. „Vyprávět báseň“
znamená přijmout jeho rytmus a připustit si, že „konec světa“ může být
i „začátkem cesty“.
Poezie v Barreto Guimarãesově podání se stává
aktem vyplutí – pryč od jistoty, vstříc hloubce. Ovšem stejně jako například
u Kavafise, tak i zde je Ithaka jen iluzí
cíle. Důležitá je cesta. A nezbývá než, stejně jako Barreto Guimarães, jít a hledat básně v rytmu běžných
dní.»
§
ANTON ROMANENKO, PLAV,
25.2.25
Léčba pro duši. Poezie Joãa Luíse Guimarãese
«Portugalský básník João Luís Barreto Guimarães (* 1967) formuloval jednu
z nejnaturalističtějších definic poetické tvorby, když v rozhovoru
pro The Guardian přirovnal
odstranění zbytečných slov z textu k vyříznutí rakovinného nádoru.
Tato metafora, která už dnes nepůsobí nijak extravagantně, neměla pouze
šokovat, nýbrž navazuje na biografickou skutečnost. Guimarães se totiž kromě básní zabývá i medicínou –
pracuje jako chirurg a vyučuje poezii na univerzitě v Portu. Jeho
sbírka Středomoří vyšla
poprvé v roce 2016 a byla přeložena do několika světových jazyků.
V češtině se navíc dočkala bilingvního vydání, které umožňuje seznámení
s portugalským originálem.
Lékařské zkušenosti se promítají i do některých
autorových textů, a to nejen jako témata jednotlivých básní, ale také jako
princip poetiky. Jako příklad lze uvést Baladu o špatných myšlenkách, která vypraví o parukách
žen trpících rakovinou a procházejících chemoterapií. I když báseň
vyjadřuje soucit vůči nemocným, protagonisty jsou neživé předměty: paruky,
které svou přítomností na těle člověka poukazují na nemoc a zároveň
naznačují, že prožívaná bolest je pro druhého vždy neprůhledná:
Paruky
dam procházejících chemoterapií
běží jednou týdně ke
kadeřníkovi. Bezvlasé
majitelky
paruk musí být trpělivé
uvázat si šátek
(skrýt tak alopecii)
a procházet se s neštěstím až do setmění. (85)
Gesto posouvání
básnické pozornosti z živé bytosti na neživotný předmět paradoxně umožňuje
empatii. Cizí bolest je nepochopitelná, existuje ve zvláštní modalitě, do které
jiný člověk nevidí. Tak tomu zřejmě jako lékař, který se s utrpením jiných
běžně potkává, Guimarães rozumí.
Jako básník však může čtenáři poskytnout pohled na svět očima jiného. Proto se
lyrický hlas pohybuje mezi několika lexikálními vrstvami a používá běžná
slova i lékařské pojmy. Zachycuje tak realitu, která je zároveň viditelná
i skrytá.
Propojení fyzického
a metafyzického hraje centrální roli v celé této sbírce, jejíž motivy
se točí kolem geografie a dějin středomoří. Básníka zajímá to, jak se
v empirické realitě odrážejí stopy historických událostí a symboly poukazující
na možnosti zapomenutých epistemologických systémů (třeba kouzla, mýtu nebo
náboženství). Výsledkem je senzibilita, která prostřednictvím metafory spojuje
žánry encyklopedického záznamu a fantasmagorie. Lze to vidět například
v básni Kabinet kuriozit:
ani
Rembrandt v Amsterodamu (v pokoji
zázraků) neměl v plánu nasbírat
z cest takovou paletu (středomořská zeleň
okrová a sépiová z Asie) po tobě
už nikdo nebude znát přesně pořadí všech těch
lékopisů
hřebíček zázvor šafrán
pepř skořice muškátový oříšek
ne ve smyslu
prázdného pořádku nějaké abecedy (nebo
zeměpisu
čichové mapy světa)
spíš plavby
vůní k bezpečnému přístavu nosní dírky
(jedinečná alchymie kuchařského umění) (77)
Tato báseň nacházející
se na pomezí realistického obrazu a pohádky připomíná poetiku povídek Jorge Luise Borgese, v nichž se
encyklopedická uspořádanost světa stává zdrojem jeho kouzelné (nebo prokleté)
nekonečnosti. Kabinety kuriozit existovaly v Evropě nejpozději od
16. století a fungovaly jako způsob shromažďování předmětů, které
nebylo možné jednoduše zařadit do známých kategorií poznání. Svojí povahou tak
vytvářely prostor na pomezí muzea a knihovny. V našem století, kdy
jakákoliv věc může být zařazena do patřičné třídy díky internetu, kabinet
kuriozit zpřítomňuje období, kdy poznání ještě úplně nepřišlo o své
magické prvky. A právě takovou citlivost Guimarães rozvíjí i na mnoha jiných místech ve sbírce.
Ta může na českého
čtenáře – s trochou nadsázky – působit jako kabinet kuriozit
i kvůli přítomnosti portugalských originálů. Snaha odhalit
v portugalských slovech stín českých vět pak chvílemi připomíná koukání do
křivého zrcadla, jindy se však dá spatřit, jak český překlad dokáže zajímavě
zdůraznit tematiku originálního znění. Například báseň Bahno Dějin mluví o běhu
času skrze motiv starého jízdního kola, které vypravěč vidí na dně řeky.
V české verzi překladatelka Kateřina
Ritterová zvolila poněkud zastaralé synonymum „bicykl“:
Komu
asi patří bicykl ležící
na dně jednoho z delftských kanálů kam
jsme se vrátili (já
ty a
pes) zaujatí bahnem Dějin? (63)
V české interpretaci Guimarãesova textu „bicykl“ funguje jako jakýsi slovní exponát,
který svou diachronní vzdáleností zesiluje tematickou intenci básně. Kolo,
které se stává bicyklem, přidává textu hlubší texturu. Portugalský originál,
v němž se používá slovo „bicicleta“, přitom tento rozměr postrádá.
V jiných případech však čeština nedokáže zachytit veškeré aspekty textu.
Mnoho Guimarãesových básní například začíná krátkými slovy:
Os
gatos em Áno Merá a serem religiosos são
cristãos ortodoxos. (26)
Ta ve většině případů
tvoří předložky nebo členy, tedy prostředky vyjadřující gramatickou informaci.
V této básni je slovo „os“ určitým členem, který patří ke slovu „gatos“
(„kočky“). Jeho posunutím na nový řádek v originálu dochází ke zvětšení
vzdálenosti mezi významovým obsahem slova a slovem-indikátorem jeho
gramatických vlastností. Do češtiny se podobné rozštípání překládá těžko:
Pokud
jsou kočky v Ano Mera věřící jsou
pravoslavné křesťanky. (27)
Překlad úspěšně
zachycuje narativní rámec básně, ale nedokáže zde zaznamenat sotva viditelný
pokus slova zbavit se vlastní gramatické určenosti. V tomto pokusu se však
skrývá cosi zásadního pro Guimarãesovu poetiku – gramatická funkce členů
spočívá v upřesnění věcí, prohloubení jejich konkrétnosti, upevnění
v kontextu. Básně ve sbírce právě tuto určenost zpochybňují, pohybují se
mezi konkrétními a abstraktními významy. Kočky, které přicházejí
o svůj člen, se tak stávají o něco méně hmotnými a proměňují se
v neviditelné anděly, o kterých báseň vypraví.
Ve struktuře Guimarãesovych literárních postupů lze
vidět paralelu s medicínou. Léčení těla (tj. viditelného) je totiž
stejně důležité jako léčení duše (tj. neviditelného), o čemž svědčí
i fascinace současné kultury různými psychoterapeutickými praktikami. Dá
se říct, že poezie se od terapie liší tím, že se snaží vytvářet estetický
efekt, který by svou univerzálností překračoval ohraničení žánru ventilování
emocí. Rovnováhu mezi emocionalitou a medicinskou precizností se
v literatuře snažili najít takoví spisovatelé-lékaři jako Miroslav Holub, Anton Čechov (i když básně nepsal) a William Carlos Williams, jejichž strohé, vyvážené poetiky byly
ovlivněny blízkostí modernismu. Guimarãesův
jazyk už není tak striktní, má fluidnější a volnější povahu. Můžeme
v tom vidět určité překonání modernistické tradice, ale zároveň
pragmatickou funkci poezie. Guimarãesovy
texty jsou totiž nejen literárními artefakty – lze je i číst jako
příručku o empatii.»
§
