42 poemas/ básní
(Leça da Palmeira, Venade a Torre da Medronheira, 2015-2018)
Togga, Praga, 2022
tradução de/ přeložila Kateřina Ritterová
direção literária de / editor Dušan Neumahr
> knihu si můžete koupit zde
§
Program rozhlas, 16.1.2023
Nejlepší knihy roku 2022
João Luís Barreto Guimarães: Tulák,
Přel. Kateřina Ritterová, Togga, Praha, 2022
“Zvídavá a jemná poezie o podstatných hodnotách existence. Útlá sbírka básní psaných volným veršem je rozdělena do šesti kapitol, označených lakonicky číslovkami od jedné do šesti. Stejným řádem a precizností se vyznačuje i autorův jazyk, aniž by to jeho veršům ubíralo na poetičnosti až hravosti. Všední drobnosti, okamžiky obyčejných dní jsou v básních zachyceny stylem zručného fotografa, na jehož záběrech se v několika výstižných detailech představí celý příběh. Pro matematiky s poetickou duší”
LADA WEISSOVÁ, iLiteratura.cz, 10.12.2022
Lékařovy básnické postřehy
“Všední drobnosti, okamžiky obyčejných
dní zachycené stylem zručného fotografa, na jehož záběrech se v několika
výstižných detailech představí celý příběh: Barreto Guimarães píše
zvídavou a jemnou poezii o podstatných hodnotách existence.
João Luís Barreto Guimarães je básník
a lékař. Pracuje jako chirurg v nemocnici ve Vila Nova de Gaia
a básně píše od studentských let, poezii také překládá. První autorskou
sbírku Há Violinos na Tribo (Kmenové housle) vydal
v roce 1989. Dnes má v autorském portfoliu básnických sbírek
jedenáct, sbírka Tulák z roku 2018 je
v tomto pořadí desátá.
Poezie a medicína nepředstavují
v jeho životě oddělené světy. Naopak se navzájem prostupují, ovlivňují
a doplňují. Posledním velmi konkrétním projevem této symbiózy je kurz
nazvaný Úvod do poezie, který Barreto Guimarães nabízí
budoucím lékařům v rámci výuky na Institutu biomedicíny Abela Salazara
Univerzity v Portu. (Mimochodem i profesor a chirurg Abel
Salazar, jehož jméno institut nese v názvu, byl sám osobností se širokým
záběrem a výrazným přesahem do umění, v jeho případě výtvarného.)
Pro básně Barreta Guimarãese, které jsou
často spíše mikropříběhy, je charakteristická úspornost, soustředěnost na
jediné téma, okamžik, detail, kolem kterého se onen drobný příběh rozvine.
Nenajdeme v nich sentimentální tón, spíš záblesky ironie. Ačkoliv působí
nenuceně až hravě, víc než spontánní emoce jim vládne přesná logika. Ve svých
čtenářích však rozhodně emoce probouzejí, protože vyprávějí o jim důvěrně
známé každodenní zkušenosti. Autor svými postřehy a svou interpretací na
pohled obyčejných, tuctových jevů dává všednosti (naší všednosti) hlubší smysl.
Běžné situace zachycuje do slov bez příkras, otevřeně, ale s velkou dávkou
uklidňující, lidské empatie.
Tulák
Sbírka Tulák vychází ve
dvojjazyčném, portugalsko-českém provedení, a v nádherné grafické
úpravě.
V básních zařazených do této sbírky
putuje autorův Tulák spíš časem než prostorem. Sbírku tvoří šest částí,
lapidárně pojmenovaných číslovkami od jedničky do šestky a uvedených
citáty autorových oblíbených básníků. Před první kapitolou tak stojí citát
z básně Jaroslava Seiferta Věneček šalvějí. Tento
oddíl obsahuje některé básně s odkazy na dobu dětství. „Když jsem byl malý
/ stoupal jsme si zády ke stěně / a tužkou dělal vodorovnou čáru / která
označovala moji výšku jak plyne / čas : věk / stoupající po zdi…“ píše se
v básni Růst času. Stejně jako v těch
dalších i v ní obsažený příběh zahrne delší čas, nakonec se však
vrátí k původnímu postřehu v překvapivé pointě: „čas je neúplatný:
ryje / ty čáry do mé tváře / za trest / jen proto, že jsem upustil od zvyku,
který mu dával tvar / (že jsem přestal měřit kosti / na zdi, kde si čas
ověřoval svůj / vlastní růst)“.
V dalších kapitolách najdeme texty
se vzpomínkami na mládí, jako třeba v básni Ty dubnové roky, kde
i název básně je skvělým příkladem autorova úsporného vyjadřování, vtipu
a schopnosti výmluvné zkratky. „Duben“ je pro určitou generaci Portugalců
tím, co u českého čtenáře evokuje název „Listopad“. Duben byl měsícem
portugalské karafiátové revoluce v roce 1974, zlomového okamžiku
v novodobých dějinách země, a s ním spojených nadějí, začátků,
mládí (a podobných klišé): „… To se musí zažít. Nemohli jsme z nich
spustit oči / (ze žlábku mezi jejich ňadry) byla Revoluce / a my tak
mladí…“. Ovšem zdání patosu vymizí okamžitě v následujících verších
s hravou slovní hříčkou: „Ty nevinné časy / (touha buňky po buňce) / iluze
politiky…“, kde je jasné, že kromě označení biologického materiálu je tu skryta
i narážka na některé portugalské revolucionáře, organizované ve
stranických buňkách.
Další fázi života, v tomto případě
blízké autorovu věku, se věnuje báseň nazvaná výmluvně Autoportrét (v padesáti): „Přátelé mi telefonují /
a stěžují si na nemoci (jak hasnou dny / všichni / ztrácejí součástky) /
kdo z nás nikdy nezemřel, ať hodí / první hrst hlíny.“ A znovu
mistrná úspornost výrazu, propojení s autorovou profesí lékaře, empatie
a hravost, byť obalená do trochu funerálního hávu. Ale není v tom
závěru snad řečeno, že zemřít někdy nemusí znamenat zemřít napořád?
Eros a Thanatos
Jestliže platí, že Barreto
Guimarães píše o každodennosti všem dobře známé, je přirozené, že
jedním z jeho témat je láska. Ovšem u tohoto autora není třeba se
obávat šťastných vzdechů, tepajících srdcí či romantických dostaveníček.
Všechny básně „o lásce“ (a autor sám by nejspíš upřesnil, že o lásce jsou
všechny jeho básně) připomínají, že „Eros a Thanatos navštěvují stejná
místa“, jak výslovně stojí v básni Ponaučení. Téma lásky
v Barreto Guimarãesově pojetí nabízí spíš sled otázek: „Co jiného je /
láska než bolest založeného požáru? Čím to je / že ti dva / (díky dokonalé
náhodě) budou chtít / zůstat spolu / přežít zklamání / (a přát si empatii) jak
to, že je / možné opakovat u stejného stolu dva životy / každý den / každý
z nich se svojí knihou / každý z nich se svojí barvou vína…“ až po
odpověď na závěr: „Láska není nic jiného / (nevysvětlitelná chiméra) / láska si
nevolí mezi dvěma / neubírá: láska / násobí.“
Jestliže Tulák putuje v čase,
Barreto Guimarãesovy verše čas násobí, zvěčňují tím, že zachycují všední
pomíjivé okamžiky a povyšují je na univerzální děje. Násobí čas už jen
tím, že ukazují momenty, které by jinak uplynuly kolem nás, aniž bychom si jich
všimli, a ony tím pro nás vlastně ani neexistovaly.
Zatím poslední básnická sbírka Joãa Luise Barreta Guimarãese se jmenuje Movimento (Pohyb). V dedikaci ji autor věnuje „Všem kostem / všem svalům v těle. Každému / nejnepatrnějšímu / pohybu.“ A říká, že sbírka je oslavou života, jehož první známkou je vždycky to, že se tělo hýbe. Pohyb tu pochopitelně není redukován jen na čistě fyzický projev zmíněných kostí a svalů, ale je v básních přítomen i v abstraktnějším pojetí a v různých podobách.”
Anotace:
Sbírka básní Tulák plyne
přirozeně jako rozhovor, někdy úplně obyčejný, o každodenním životě, jindy
milostný, chvílemi dojemný, často filozofický. Je to rozhovor o nastavení
světa, o křehkosti a konečnosti života a nekonečnosti lásky. Je
to rozhovor s tulákem, potulným rytířem, který cestuje světem, časem
i ve svých vzpomínkách. Vede nás do dnes už opuštěného koncentračního
tábora, do rozbombardovaných budov na Balkáně, ale i za pařížskými
prostitutkami a do portugalských nevěstinců.
Co nutí tuláka k věčnému putování? Hledání něčeho jiného, nového, ale i touha po nalezení stability, po pochopení konečnosti.
O autorovi:
João Luís Barreto
Guimarães, básník, lékař a překladatel, se narodil v červnu roku 1967
v Portu. První sbírku básní, Há Violinos na Tribo (Kmenové
housle), vydal v roce 1989. Dosud publikoval jedenáct básnických sbírek;
zatím poslední, Movimento (Pohyb), vyšla v roce 2020,
v současnosti se připravuje do tisku kniha Aberto Todos os
Dias (Každý den otevřeno). Autorova poezie má v sobě analytičnost
a přímočarost básníků-lékařů. K její čtivosti přispívá civilní jazyk,
humanistické ladění a zaměření spíš na objektivní realitu než na
subjektivní pocitovost. Přesto ale není intelektuálně odtažitá, vyznačuje se
humorem, sebeironií a lyrickou obrazností. Barreto Guimarães nepřináší jen
každodenní život do poezie, ale i poezii do každodenního života:
v letošním roce otevřel poetický seminář pro studenty medicíny, protože co
člověku pomůže lépe chápat bolest bližního než právě poezie?
§
