42 poemas/ básní
(Leça da Palmeira,
Venade a Torre da Medronheira, 2015-2018)
Togga, Praga, 2022
tradução de/ přeložila Kateřina Ritterová
direção literária de / editor Dušan
Neumahr
> Nejlepší knihy roku 2022
João Luís Barreto Guimarães: Tulák, Přel.
Kateřina Ritterová, Togga, Praha, 2022
“Zvídavá a jemná poezie o podstatných hodnotách existence. Útlá sbírka básní psaných volným veršem je rozdělena do šesti kapitol, označených lakonicky číslovkami od jedné do šesti. Stejným řádem a precizností se vyznačuje i autorův jazyk, aniž by to jeho veršům ubíralo na poetičnosti až hravosti. Všední drobnosti, okamžiky obyčejných dní jsou v básních zachyceny stylem zručného fotografa, na jehož záběrech se v několika výstižných detailech představí celý příběh. Pro matematiky s poetickou duší”
§
LADA WEISSOVÁ, iLiteratura.cz, 10.12.2022
“Všední
drobnosti, okamžiky obyčejných dní zachycené stylem zručného fotografa, na
jehož záběrech se v několika výstižných detailech představí celý
příběh: Barreto Guimarães píše zvídavou a jemnou poezii
o podstatných hodnotách existence.
João
Luís Barreto Guimarães je
básník a lékař. Pracuje jako chirurg v nemocnici ve Vila Nova de Gaia
a básně píše od studentských let, poezii také překládá. První autorskou
sbírku Há Violinos na Tribo (Kmenové housle) vydal
v roce 1989. Dnes má v autorském portfoliu básnických sbírek
jedenáct, sbírka Tulák z roku 2018 je
v tomto pořadí desátá.
Poezie
a medicína nepředstavují v jeho životě oddělené světy. Naopak se
navzájem prostupují, ovlivňují a doplňují. Posledním velmi konkrétním
projevem této symbiózy je kurz nazvaný Úvod do poezie,
který Barreto Guimarães nabízí budoucím lékařům v rámci
výuky na Institutu biomedicíny Abela Salazara Univerzity v Portu.
(Mimochodem i profesor a chirurg Abel Salazar, jehož jméno institut
nese v názvu, byl sám osobností se širokým záběrem a výrazným
přesahem do umění, v jeho případě výtvarného.)
Pro
básně Barreta Guimarãese, které jsou často spíše mikropříběhy, je
charakteristická úspornost, soustředěnost na jediné téma, okamžik, detail,
kolem kterého se onen drobný příběh rozvine. Nenajdeme v nich
sentimentální tón, spíš záblesky ironie. Ačkoliv působí nenuceně až hravě, víc
než spontánní emoce jim vládne přesná logika. Ve svých čtenářích však rozhodně
emoce probouzejí, protože vyprávějí o jim důvěrně známé každodenní
zkušenosti. Autor svými postřehy a svou interpretací na pohled obyčejných,
tuctových jevů dává všednosti (naší všednosti) hlubší smysl. Běžné situace
zachycuje do slov bez příkras, otevřeně, ale s velkou dávkou uklidňující,
lidské empatie.
Tulák
Sbírka Tulák vychází ve dvojjazyčném, portugalsko-českém
provedení, a v nádherné grafické úpravě.
V básních
zařazených do této sbírky putuje autorův Tulák spíš časem než prostorem. Sbírku
tvoří šest částí, lapidárně pojmenovaných číslovkami od jedničky do šestky
a uvedených citáty autorových oblíbených básníků. Před první kapitolou tak
stojí citát z básně Jaroslava Seiferta Věneček šalvějí. Tento oddíl obsahuje některé básně
s odkazy na dobu dětství. „Když jsem byl malý / stoupal jsme si zády ke
stěně / a tužkou dělal vodorovnou čáru / která označovala moji výšku jak
plyne / čas : věk / stoupající po zdi…“ píše se v básni Růst času. Stejně jako v těch dalších i v ní
obsažený příběh zahrne delší čas, nakonec se však vrátí k původnímu
postřehu v překvapivé pointě: „čas je neúplatný: ryje / ty čáry do mé
tváře / za trest / jen proto, že jsem upustil od zvyku, který mu dával tvar /
(že jsem přestal měřit kosti / na zdi, kde si čas ověřoval svůj / vlastní
růst)“.
V dalších
kapitolách najdeme texty se vzpomínkami na mládí, jako třeba v básni Ty dubnové roky, kde i název básně je skvělým
příkladem autorova úsporného vyjadřování, vtipu a schopnosti výmluvné
zkratky. „Duben“ je pro určitou generaci Portugalců tím, co u českého
čtenáře evokuje název „Listopad“. Duben byl měsícem portugalské karafiátové
revoluce v roce 1974, zlomového okamžiku v novodobých dějinách země,
a s ním spojených nadějí, začátků, mládí (a podobných klišé): „… To
se musí zažít. Nemohli jsme z nich spustit oči / (ze žlábku mezi jejich
ňadry) byla Revoluce / a my tak mladí…“. Ovšem zdání patosu vymizí
okamžitě v následujících verších s hravou slovní hříčkou: „Ty nevinné
časy / (touha buňky po buňce) / iluze politiky…“, kde je jasné, že kromě
označení biologického materiálu je tu skryta i narážka na některé
portugalské revolucionáře, organizované ve stranických buňkách.
Další
fázi života, v tomto případě blízké autorovu věku, se věnuje báseň nazvaná
výmluvně Autoportrét (v padesáti): „Přátelé mi telefonují /
a stěžují si na nemoci (jak hasnou dny / všichni / ztrácejí součástky) /
kdo z nás nikdy nezemřel, ať hodí / první hrst hlíny.“ A znovu mistrná
úspornost výrazu, propojení s autorovou profesí lékaře, empatie
a hravost, byť obalená do trochu funerálního hávu. Ale není v tom
závěru snad řečeno, že zemřít někdy nemusí znamenat zemřít napořád?
Eros a Thanatos
Jestliže
platí, že Barreto Guimarães píše o každodennosti všem
dobře známé, je přirozené, že jedním z jeho témat je láska. Ovšem
u tohoto autora není třeba se obávat šťastných vzdechů, tepajících srdcí
či romantických dostaveníček. Všechny básně „o lásce“ (a autor sám by nejspíš
upřesnil, že o lásce jsou všechny jeho básně) připomínají, že „Eros
a Thanatos navštěvují stejná místa“, jak výslovně stojí v básni Ponaučení. Téma lásky v Barreto Guimarãesově pojetí
nabízí spíš sled otázek: „Co jiného je / láska než bolest založeného požáru?
Čím to je / že ti dva / (díky dokonalé náhodě) budou chtít / zůstat spolu /
přežít zklamání / (a přát si empatii) jak to, že je / možné opakovat
u stejného stolu dva životy / každý den / každý z nich se svojí
knihou / každý z nich se svojí barvou vína…“ až po odpověď na závěr:
„Láska není nic jiného / (nevysvětlitelná chiméra) / láska si nevolí mezi dvěma
/ neubírá: láska / násobí.“
Jestliže
Tulák putuje v čase, Barreto Guimarãesovy verše čas násobí, zvěčňují tím,
že zachycují všední pomíjivé okamžiky a povyšují je na univerzální děje.
Násobí čas už jen tím, že ukazují momenty, které by jinak uplynuly kolem nás,
aniž bychom si jich všimli, a ony tím pro nás vlastně ani
neexistovaly.
Zatím
poslední básnická sbírka Joãa Luise Barreta Guimarãese se jmenuje Movimento (Pohyb). V dedikaci ji autor věnuje
„Všem kostem / všem svalům v těle. Každému / nejnepatrnějšímu / pohybu.“
A říká, že sbírka je oslavou života, jehož první známkou je vždycky to, že
se tělo hýbe. Pohyb tu pochopitelně není redukován jen na čistě fyzický projev
zmíněných kostí a svalů, ale je v básních přítomen
i v abstraktnějším pojetí a v různých podobách.”
§
Anotace:
Sbírka básní Tulák plyne přirozeně jako rozhovor, někdy úplně obyčejný,
o každodenním životě, jindy milostný, chvílemi dojemný, často filozofický.
Je to rozhovor o nastavení světa, o křehkosti a konečnosti
života a nekonečnosti lásky. Je to rozhovor s tulákem, potulným rytířem,
který cestuje světem, časem i ve svých vzpomínkách. Vede nás do dnes už
opuštěného koncentračního tábora, do rozbombardovaných budov na Balkáně, ale
i za pařížskými prostitutkami a do portugalských nevěstinců.
Co nutí tuláka k věčnému putování? Hledání něčeho
jiného, nového, ale i touha po nalezení stability, po pochopení
konečnosti.
O autorovi:
João Luís Barreto Guimarães, básník, lékař a překladatel, se narodil v červnu roku 1967 v Portu. První sbírku básní, Há Violinos na Tribo (Kmenové housle), vydal v roce 1989. Dosud publikoval jedenáct básnických sbírek; zatím poslední, Movimento (Pohyb), vyšla v roce 2020, v současnosti se připravuje do tisku kniha Aberto Todos os Dias (Každý den otevřeno). Autorova poezie má v sobě analytičnost a přímočarost básníků-lékařů. K její čtivosti přispívá civilní jazyk, humanistické ladění a zaměření spíš na objektivní realitu než na subjektivní pocitovost. Přesto ale není intelektuálně odtažitá, vyznačuje se humorem, sebeironií a lyrickou obrazností. Barreto Guimarães nepřináší jen každodenní život do poezie, ale i poezii do každodenního života: v letošním roce otevřel poetický seminář pro studenty medicíny, protože co člověku pomůže lépe chápat bolest bližního než právě poezie?
