43 runoa/poemas
(Leça da Palmeira, Venade, Torre da Medronheira, 2015-2018)
Enostone kustannus, Helsinki, 2025
tradução/Suomennos Tarja Härkönen
edição/Kustannuspäällikkö KalleNiinikangas
capa/Kansi Asko Künnap
NOMADI (NÓMADA - edição finlandesa)
CLARIDADE
39 poemas
(Porto, Venade, 2022-2024)
1ª edição, Quetzal, Lisboa, Outubro 2024
capa
de Rui Cartaxo Rodrigues, a partir de The «Martha McKeen»
of Wellfleet (1944), de Edward Hopper
direcção
literária de Francisco José Viegas
§
SÍLVIA SOUTO CUNHA, Visão, 5.12.2024
CLARIDADE
«Poeta atentíssimo, Barreto Guimarães regressa com 39 poemas escritos, entre 2022 e 2024, no Porto, Venade e "algumas cidades estrangeiras". Do Mediterrâneo à Europa, por onde anda a "bomba obediente", o poeta alça-se a observatório da "vida autêntica". "Não percas tempo / com poesia", lança, irónico. Por tentadores que sejam o lírico mar e as estevas, ele exercita também o verso sobre a gaveta dos talheres (metáfora para a política de dois Estados na Terra Santa); o limpa-para-brisas que "só se ergue para discordar"; o espelho quebrado. "Que ocasião perdida! Isso / da democracia: parecia uma ideia / tão boa."»
VICENTE ARAGUAS, Nordesía,
Galiza, 17.11.2024
LUZ, MÁIS LUZ
«Logo
de ler a última entrega do poeta portugués, João Luís Barreto Guimarães, “Claridade” (Quetzal Editores, Lisboa, 2024) apetece
intercalar parénteses no texto, cal fai o poeta nos seus poemas, para permitir segundas
lecturas. Nun xogo como de bonecas rusas ou de caixas chinesas. Tamén, se
cadra, para que a súa ironía ou retranca chegue mais ao fondo aínda. Porque Barreto Guimarões, médico de profesión,
nado no Porto en 1967, sabe revirar os seus poemas, darlle voltas aos calcetíns
que visten os seus pés, para que estes camiñen dun xeito máis confortable. E con
eles os lectores que procuren na poesía sosego.
Unha tranquilidade chea
de elegância a que procura a poética deste autor, limpísima, mesmo
cando se alporiza, por exemplo, contra Vladimir
Vladimirovich Putin ou ironiza confrontado a ese señor Koslowskim, cando
xustifi ca por que non vai á manifestación (fose esta cal fose).
Que os ataques do autor de “Claridade” teñen ese valor universal que muda aa anécdotas
en categorías. E categórico, cun distanciamento
cáseque brechtiano ao que axudan eses parénteses, aos que me referín, que
actúan a xeiito de coros.
Estratexia coral na que
abondan os humanos aínda que, mira por onde, se coe un gato. Un
felino do que o seu dono aclara que: “Sou o
humano/ do meu gato. Pouco falta para que fale.” Un coro mudo, neste caso, por máis que vexamos a pata do gato como
entra no teclado e fai que este mude en tecladooooooooooooooo. E os que temos
gato, ou partillamos o gato de quen queremos (e nos quere), sabemos como “Neruda
Neruri”, un supoñer, fai por incorporarse ao texto que estamos a escribir
facendo falcatruadas.
Quero dicir que pois Barreto Guimarães aposta pola “claridade” faino, tamén, por unha poética do cotián,
o que non quere dicir que entre abertamente nesa “liña clara”, ao Hergé,
por exemplo, que se ten senso no “comic”,
eis o caso do autor belga, perde ese misterio que debe ter a poesía se é tal.
Caso contrario non pasa
de ser un xornal, páxina de sucesos, preferentemente, ou esas cousas que se
prodigan nas redes e que non pasan de poemiñas
escritos por poetastros. Iso non quita, caso do poema adicado a Putin, que o
autor de “Claridade”, no medio da calor do verán, fale de “A guerra medida polas
colleitas”, ocupándose dos cemiterios de
estatuas “no Leste de Europa (onde/ ditadores e verdugos morrem uma/
segunda vez.)”.
E non lle falta humor ao
poeta do Porto, quen remata o seu libro cos versos que lle pido
prestados para poñer o ramo ao meu: “na manhá de
São Joõ/ dois bébados desciam a rua/ em sonora ascholía/ interpretando a cada porta/ a toccata e fuga/ de Baco.” Por exemplo.»
§
SÍLVIA SOUTO
CUNHA, Visão, 14.11.2024
NAVEGAR
É PRECISO – CLARIDADE, JOÃO LUÍS BARRETO GUIMARÃES
«Como num jogo de ecos, este
volume contém uma epígrafe dedicada a Zbigniew Herbert: “He wanted to be true / to
uncertain clarity” (“Ele desejava ser
verdadeiro / à incerta claridade” em
tradução livre). É que “nem tudo precisa ser /exactamente / aquilo para que
foi desenhado”, tudo é chiaro-escuro. “Não
percas tempo / com poesia. Fala antes da vida autêntica (…) Fala antes com o
silêncio”, avança um “manifesto” na página 34. Prémio Pessoa 2022,
com quase uma vintena de livros publicados, João Luís Barreto Guimarães senta-se
novamente à beira do mundo, “aberto todos os dias”, com a simples armadura da melancolia e das palavras quotidianas, mas
com um lápis mais ferido de acutilância. Nestes 39 poemas cabem gaivotas e
aroma a estevas, e uma “paisagem com Focaccia al formaggio spaghetti alle
vongole e tiramisu”, mas mais ainda a “beleza
de / um salário justo”, uma experiência
de Deus chamada Vladimir Vladimirovich Putin, a bomba "obediente” que vai motivada. O “escolher ir
contra a corrente / como salmão na boca de um urso.”»
§
JOÃO CÉU E SILVA, Diário de
Notícias, 14.10.24
DE OLHO EM DEUS
«Em Claridade, João
Luís Barreto Guimarães regressa a perguntas com muita desfaçatez, interroga
também e, principalmente, pinta breves frescos do mundo (ir)real. Como: “A
/ noite é automática. Já vem / de origem assim”; como: “Instruir os cães / a serem lobos e os leões a serem /
gatos”; como: “Não percas tempo / com
a poesia. Fala antes da vida autêntica”…
Decerto, do melhor material para
ler entre intervalos dos livros anteriormente referenciados porque não O
esquece num dos poemas, aquele “dedicado”
a Putin: “Milhões de anos /
passaram e ainda temos de estar / atentos (de olho /em Deus). Não para de fazer
experiências.”»
§
JORGE VAZ DIAS, Jornal de Leiria, 27.12.24
CLARIDADE«Nasceu no Porto em Junho de 1967. Além de
poeta e tradutor, é médico e publicou o seu primeiro livro em 1989, Há
Violinos na Tribo.
Com
mais algumas obras publicadas, sempre dedicado à poesia, desenvolveu nos
últimos anos obras de grande relevância a nível nacional e internacional,
destacando-se o Prémio Pessoa
em 2022. Tiveram bastante impacto, Movimento (2020, Grande Prémio de Literatura DST), Aberto Todos os Dias (2023,
Prémio Literário Glória de Sant’Anna)
e Poesia Reunida (2023).
Uma
vez mais me deixo fascinar pelo tom coloquial e de extremo cuidado ao detalhe
de João Luís Barreto Guimarães,
quase escatológico em certos momentos, levando-nos a viajar pelo mundo
contemporâneo, como se a poesia fosse comando de bordo, e seus olhos no
terreno. Ver com olhos de poeta, libertando-nos a presenciar o bem e o mal do
mundo, livres da dor, mas imbuídos de empatia.
Esta
claridade que nos faz deslindar que “nem tudo precisa ser exactamente
aquilo para que foi desenhado. É o que a manhã trará o que mais nos inquieta
(se o tempo rouba em beleza o que devolve em bondade)”. Tornar a imaterialidade tangível.
Detectarmos
os tempos dum quase-fim, apocalíptico, com um toque de ironia, sem nos
afastarmos da seriedade dos acontecimentos mundanos. “Ali vai a
ela (a bomba) a caminho da explosão. Um prodígio da aeronáutica. Vê-se que vai
com vontade [...] a correr bem espalhará uma magnífica explosão. [...] é uma
bomba obediente. Não vai para ali a cismar com as vilas que arrasará (as pontes
que irá derruir) crianças sem vida e sem tecto”.
E
também se fala da má sorte do amor, desabrigado e perdido algures. “O amor
quer assentar mas não tem casa [...] arrasta-se por quartos [...] onde o amor
pode ser provisoriamente amor [...] só não lhe falta o nome”.
Que
nesta época a claridade venha de dentro e o nome amor faça casa nas gentes
pelos dias corridos.»
§
Движение (Movimento- edição búlgara)
43 стихотворения
/ poemas
Порто,
Леса да Палмейра, Венаде и Торе да Медронейра, 2018-2020
Porto, Leça da Palmeira, Venade e Torre
da Medronheira, 2018-2020
Художник:
Ирина Джонкова/ capa
de Irina Dzhonkova
Превод:
Сони Бохосян /tradução de Sony
Bohosian
Издател:
Мартин Христов / direcção literária
de Martin Hristov
> поръчайте
книгата от тук / encomendar o
livro aqui
§
«
В „Движение“ авторът организира стихотворенията по дните от седмицата,
придавайки по-плътна наративна динамика на ежедневието, на движението само по
себе си. Основните теми са конкретната и метафизичната представа за света,
които са основани върху ежедневието. Изненадващо у древните народи е било
разбирането им за фино емпирично напрежение у Човека през дните от седмицата.
Те не само решават да назоват дните на имената на небесни тела и богове, но
променят и техния ред. В реда на дните от седмицата, създаден от древните,
връхната точка е Марс, вторник (ден на войната), а най-спокойна е съботата (ден
за почивка и свободно време). Интуицията им да променят естествената
последователност на Космоса е възпроизвела циклично повтаряща се история,
пораждаща смисъла и движението. »
§
NOMAD (edição sérvia)
42 pesme/poemas
(Leça da Palmeira, Venade i Torre da Medronheira,
2015-2018)
Treći Trg, Beograd, 2024
prevod/tradução de Vesna Stamenković
dizajn korica/capa de Dina Radoman
urednik/ direcção literária de Dejan Matić
§
Biblioteka
Sredozemlje donosi izbor književnih dela savremenih autora iz zemalja evropskog
Mediterana, promovišući vrednosti karakteristične za različite jezike koji
geografski i istorijski pripadaju zajedničkoj književnoj tradiciji.
Žoao Luis Bareto Gimaraiš rođen je u Portu u Portugalu (1967), gde je završio i studije medicine (rekonstruktivnu hirurgiju). Predaje Uvod u poeziju za studente medicine na Univerzitetu u Portu.
Jedinstveni
glas koji se kreće od metapoetske introspekcije do metafizičke nelagode, od
osuda društva do kulturološkog friza, od privatne, unutrašnje istorije, do one
kolektivne. Autor brani dostojanstvo drugog mesta, istražuje unutrašnji život
svakodnevnih stvari, i oštrom ironijom secira zla svoje domovine.
Luis Bage Kiles, El Pais
Vitalnost
i promišljenost (…) poetska i živa ispovest nekoga ko živi rastrzan između
želje za svetom i potrage za značenjem. Atmosfera u ovim pesmama je lagana,
nervozna, kao da dve ruke plešu okrećući stranice. Spoj dugih i kratkih
stihova, upotreba komentara i objašnjenja u zagradama, brz ritam prelaza,
zajedno stvaraju efekat vrtloga (u čaši vode) i impresionističke lakoće.
Žordi
Dose, El Mundo
Male,
svakodnevne stvari, svakodnevni trenuci uhvaćeni u stilu veštog fotografa čiji
snimci otkrivaju čitavu priču u nekoliko svedenih detalja: Bareto
Gimaraiš piše zanimljivu i prefinjenu poeziju o suštinskim vrednostima
postojanja.
Lada
Vajs
§
MARCO
POGAČAR, NOVOSTI
HOBOCTN, 19.2.2025
Žoao Luis Bareto Gimaraiš: Nomad
«Portugalski pjesnik João Luís Barreto Guimarães domaćoj pjesničkoj publici nije nepoznat: višestruko je prevođen na naš jezik, objavljivan u časopisima te zastupljen u antologijama i panoramama suvremenog portugalskog pjesništva, a njegove stihove imali smo prilike čuti i uživo, kada je u Hrvatskoj nastupao kao gost Goranova proljeća. Zatim je, kao njegova prva knjiga na nekom od slavenskih jezika, u Zagrebu otisnut izbor iz deset do sada objavljenih pjesničkih knjiga u gotovo okruglih trideset godina – od prvijenca “Ima violina u ovom plamenu” iz 1989. do “Nomada” 2018. – u prijevodu Tanje Tarbuk.
Sada smo, u beogradskom izdanju i prijevodu Vesne Stamenković, u prilici knjigu “Nomad” čitati u
cjelini. Uz zbirku “Mediteran”, ona jest višestruko reprezentativna za
pjesnikov kasniji opus: riječ je komunikativnoj, konceptualno relativno čvrsto
organiziranoj knjizi pjesama koje često imaju neku narativnu jezgru, počivaju
na kakvoj životnoj epizodi, anegdoti ili dosjetci, te su organizirane oko istog
dominantnog postupka. Ovaj put to je parenteza koja, različito grafički
reprezentirana, presudno formira jednako ritam i izlagačko-asocijativnu logiku.
Potonje može djelovati suviše repetitivno i u nekom trenutku se kao
pjesmotvorni element iscrpljuje, no Guimarães
pjesme uglavnom vodi prema efektnoj, često duhovitoj poanti, koja tekst vraća
na početak.
Kao
sugovornici služe mu mnogi citatima zastupljeni suvremeni pjesnici i
pjesnikinje, od J. Seiferta preko Tranströmera do Szymborske. Rezultat je pitak, prozračan: “raspituje se
za istinu koja postoji / u običnim stvarima”.»
§
STŘEDOMOŘÍ (Mediterrâneo - edição Checa)
(Leça da Palmeira, Venade a Torre da
Medronheira, 2018-2020)
Togga, Praga, 2024
tradução de/ přeložila Kateřina Ritterová
direção literária de / editor Dušan Neumahr
§
Středomoří je druhá básnická
sbírka Joãa Luíse Barreta Guimarãese, která po Tulákovi (Togga,
2022) vychází v českém překladu. Jejím ústředním tématem je opět
toulání – tentokrát po evropské středomořské historii a kultuře, od
pravěku po současnost, krajinou skutečnou i duchovní. Středomoří by
mohlo sloužit jako erudovaný průvodce po nejúžasnějších koutech světa, ale
stejně tak by mohlo být i krabicí plnou pohlednic a suvenýrů
z cest, objevenou kdesi na půdě.
O autorovi:
João Luís
Barreto Guimarães, básník, lékař a překladatel,
se narodil v červnu roku 1967 v Portu. První sbírku básní, Há Violinos na Tribo (Kmenové housle), vydal v roce 1989.
Dosud publikoval dvanáct básnických sbírek; zatím poslední, Aberto
Todos os Dias (Každý den otevřeno), vyšla v roce 2023,
v současnosti (v roce 2024) se připravuje do tisku kniha Claridade (Jasno).
Autorova poezie má v sobě analytičnost a přímočarost básníků-lékařů.
K její čtivosti přispívá civilní jazyk, humanistické ladění
a zaměření spíš na objektivní realitu než na subjektivní pocitovost.
Přesto ale není intelektuálně odtažitá, vyznačuje se humorem, sebeironií
a lyrickou obrazností.
Barreto
Guimarães nepřináší jen každodenní život do
poezie, ale i poezii do každodenního života: velký úspěch má jeho poetický
seminář pro studenty medicíny, protože co člověku pomůže lépe chápat bolest
bližního než právě poezie?
§
JANA VANĚČOVA, iLiteratura.cz,
24.5.2025
Konec světa jako začátek cesty
Sbírka Středomoří je smyslovou
archeologií evropské paměti, která z trosek skládá mapu současného bytí. Barreto Guimarãesova kontemplativní
poezie balancuje mezi velkými mýty a tichou každodenností.
«João Luís Barreto Guimarães (nar. 1967) je portugalský lékař a básník.
Pracuje jako plastický chirurg ve městě Vila Nova de Gaia a Středomoří je jeho devátá sbírka poezie – a po
sbírce Tulák druhá, která vychází v češtině. João Luís Barreto Guimarães patří
k nejvýraznějším postavám současné portugalské poezie. Svou tvorbu
představí i osobně na květnovém veletrhu Svět knihy, kde bude letos
Portugalsko čestným hostem. Středomoří vyšlo
v bilingvním vydání, které čtenáři přináší možnost vychutnat si vedle
citlivého překladu Kateřiny Ritterové také krásu originálu.
Středomoří jako kulturní a mentální
krajina
Sbírka Středomoří (Mediterrâneo, Quetzal
Editores, 2016) jako pomyslný koráb bere čtenáře na plavbu po moři paměti,
smyslovosti a historie. Klade důraz na krásu každodennosti a proměnu
prozaické skutečnosti v poezii. Navazuje na autorovu předchozí tvorbu,
především je však uceleným vyznáním citů ke Středomoří, krajině, která se
neřídí hranicemi map, ale sdílenými mýty a zkušenostmi. Barreto Guimarães cituje v závěru
knihy chorvatského spisovatele Predraga
Matvejeviće, autora osobitého Breviáře Středomoří: „hranice Středomoří se nacházejí
tam, kde přestává růst olivovník“. Současně čerpá z řecko-latinské antiky
i židovsko-křesťanského dědictví. Středomoří je pro něj konkrétním
i mentálním prostorem, který spojuje Marrákeš a Jeruzalém, muzea
a emoce. Tím pojítkem i překážkou je moře, jež zároveň vybízí,
abychom v něm hledali svůj vlastní břeh, své místo na světě.
Dějiny jako vrstvy sedimentů
Barreto Guimarãesova poezie je archeologií, ovšem nikoli věcí, ale gest
a pomíjivých okamžiků. Odkrývá vrstvy Středomoří, v nichž dějiny
nepředstavují pevnou linii, ale „bahno“; nánosy událostí, na které zapomínáme,
přestože se jím „jednou staneme“ (viz báseň Bahno dějin). V básni Archeologie gesta se
ptá, zda něco vůbec existovalo, pokud si to nepamatujeme. Paměť se vrství
v sedimentech a rozpadá do stop, z nichž ji už nelze zcela
zrekonstruovat. Stejně jako Michel Foucault ve své Archeologii
vědění zpochybňuje stabilitu poznání, Barreto Guimarães připomíná, že minulost k nám přichází spíš
v otiscích než v konkrétních formách. A v Příběhu jednoho večera se tato archeologie obrací
k intimitě: „pokud tuto míjející hodinu neuchovám v básni / ani ona
ani tento večer nebudou / nikdy existovat“.
Paměť se zde nejeví
jako lineární vyprávění, ale jako vrstvy, v nichž některé části už dávno
ztratily čitelnost. Je proto třeba pokusit se hledat smysl odkrýváním nánosů.
S tím úzce souvisí i téma času a vypořádání se s jeho
plynutím. Pro autora je čas kruhový a vrstevnatý: minulost zůstává
přítomná, vše je tu zpátky. Nositeli paměti v Barreto Guimarãesově poezii nejsou jen lidé, ale i věci
a místa: tiší svědci času. Například v Baladě o špatných
myšlenkách se paruky „dam procházejících chemoterapií“ stávají
zranitelnými bytostmi, kterým je třeba dát čas: „víc než kdy jindy / jsou teď
vyčerpané tou dlouhou nemocí“. V jiné básni, zasazené do římské kavárny
Antico Caffè Greco, je pamětí nadán obyčejný hrneček: „ten / co ví nejvíc
o životě“, který si dává už jedenáctou kávu a potřebuje péči.
Světlo v prasklině
Jedním
z ústředních témat sbírky je reflexe zkázonosného rozměru současné doby,
narušení kontinuity a kontemplace nad troskami. Místo hlubšího poznání
minulosti návštěvníkům Středomoří nezbývá než pozorovat pozůstatky zkázonosných
staletí. I když, slovy francouzského filozofa Bernarda z Chartres,
„stojíme na ramenou obrů“, zároveň jakožto ortodoxní turisté šlapeme po jejich
ruinách. Symbolem tohoto narušení je zde prasklina, místo, které neznamená
konec, ale spíše možnost. V básni Ulice jsou rozsvícené se
objevuje: „jako když prasklina ve zdi váhá / jak pokračovat / a opravuje
chybu za chybou svou / vlastní cestu“. Tato prasklina je konkrétní
i symbolická: prolomení jistot, ohrožení společné evropské mízy, ztráta
kontinuity. Barreto Guimarães
v ní však hledá tichý průzor, kterým může proniknout světlo jako dotek,
něčí blízkost či poezie. V duchu poststrukturalismu ukazuje, že každá
„oprava chyby“ je novým čtením, nikoli návratem k původnímu smyslu.
Barreto Guimarãesovo Středomoří je však zároveň chimérou, iluzorním
obrazem Evropy jako směsice minulých civilizací, která přežívá jen
v muzeích a turistických památkách. Středomoří je podle něj „změněné
ve hřbitov“. V Evropských kostelech se turismus
proměňuje v nové náboženství, bez víry, která by chrámům dávala smysl.
„Dnes / se vracíme jako pohanští turisté“, píše Barreto Guimarães, a místo darů máme v zavazadlech
technologie a estetiku: „Přinášíme své soukromé bohy do domu /
křesťanského Boha“. Zároveň kritizuje uspěchaný, neurotický svět, založený na
honbě za mocí a penězi, v němž lidé ztrácejí schopnosti všímat si
lyrické každého dne: „dávám přednost hloubce duše před hloubkou / finančního
trhu“ (báseň Může být Pepsi?). Barreto Guimarães zde reflektuje rozpad hodnot v postmoderním
světě a zároveň oslavuje autenticitu.
Smysly a paměť
Barreto Guimarães nevnímá Středomoří
jen očima, ale i čichem, chutí, dotekem. Jeho básně jsou poctou paměti
smyslů, „čichovou mapou světa“, v níž se „hřebíček, zázvor, šafrán, pepř,
skořice a muškátový oříšek“ mění v navigační body plavby (Kabinet kuriozit). Vůně zde není jen esencí, stává se
mytologickou silou: „vůně s plným dekoltem“, „co zdržela Odyssea / od
návratu na Ithaku“. Smysly jsou mostem mezi světy, médiem, kterým vnímáme
minulost i přítomnost. V Pomalé Alláhově písni se
jazyková změť marákešských ulic rozplývá v akustickém a pachovém
labyrintu, kde vše míchá vítr sirocco. V básni Sicílie ožívá přítomnost a tělesnost Středomoří
prostřednictvím olivovníků, fíků, mandlí či meruněk.
Patrně hlavním klíčem
ke čtení celé sbírky je báseň Středomořská píseň,
v níž se moře stává přímo živoucím, tekutým médiem paměti: „teď je na čase
nechat / moře aby se nás dotklo (to / vnitřní prvotní moře / ten prapůvodní
roztok)“. Středomoří není místem na mapě, ale sdíleným mýtem, mentální
krajinou, kde se propojují duchovní vrstvy a smyslové vjemy. Ve vlnách se
mísí jména jako Pindaros, Feidiás, Odysseus a Xerxés s chutí
olivového oleje a vůní mořské vody. Středomořská píseň ukrývá
esenci celé sbírky: Středomoří jako struktura vrstvená v čase, která
k nám promlouvá minulostí a žije přítomností. „Vyprávět báseň“
znamená přijmout jeho rytmus a připustit si, že „konec světa“ může být
i „začátkem cesty“.
Poezie v Barreto Guimarãesově podání se stává
aktem vyplutí – pryč od jistoty, vstříc hloubce. Ovšem stejně jako například
u Kavafise, tak i zde je Ithaka jen iluzí
cíle. Důležitá je cesta. A nezbývá než, stejně jako Barreto Guimarães, jít a hledat básně v rytmu běžných
dní.»
§
ANTON ROMANENKO, PLAV,
25.2.25
Léčba pro duši. Poezie Joãa Luíse Guimarãese
«Portugalský básník João Luís Barreto Guimarães (* 1967) formuloval jednu
z nejnaturalističtějších definic poetické tvorby, když v rozhovoru
pro The Guardian přirovnal
odstranění zbytečných slov z textu k vyříznutí rakovinného nádoru.
Tato metafora, která už dnes nepůsobí nijak extravagantně, neměla pouze
šokovat, nýbrž navazuje na biografickou skutečnost. Guimarães se totiž kromě básní zabývá i medicínou –
pracuje jako chirurg a vyučuje poezii na univerzitě v Portu. Jeho
sbírka Středomoří vyšla
poprvé v roce 2016 a byla přeložena do několika světových jazyků.
V češtině se navíc dočkala bilingvního vydání, které umožňuje seznámení
s portugalským originálem.
Lékařské zkušenosti se promítají i do některých
autorových textů, a to nejen jako témata jednotlivých básní, ale také jako
princip poetiky. Jako příklad lze uvést Baladu o špatných myšlenkách, která vypraví o parukách
žen trpících rakovinou a procházejících chemoterapií. I když báseň
vyjadřuje soucit vůči nemocným, protagonisty jsou neživé předměty: paruky,
které svou přítomností na těle člověka poukazují na nemoc a zároveň
naznačují, že prožívaná bolest je pro druhého vždy neprůhledná:
Paruky
dam procházejících chemoterapií
běží jednou týdně ke
kadeřníkovi. Bezvlasé
majitelky
paruk musí být trpělivé
uvázat si šátek
(skrýt tak alopecii)
a procházet se s neštěstím až do setmění. (85)
Gesto posouvání
básnické pozornosti z živé bytosti na neživotný předmět paradoxně umožňuje
empatii. Cizí bolest je nepochopitelná, existuje ve zvláštní modalitě, do které
jiný člověk nevidí. Tak tomu zřejmě jako lékař, který se s utrpením jiných
běžně potkává, Guimarães rozumí.
Jako básník však může čtenáři poskytnout pohled na svět očima jiného. Proto se
lyrický hlas pohybuje mezi několika lexikálními vrstvami a používá běžná
slova i lékařské pojmy. Zachycuje tak realitu, která je zároveň viditelná
i skrytá.
Propojení fyzického
a metafyzického hraje centrální roli v celé této sbírce, jejíž motivy
se točí kolem geografie a dějin středomoří. Básníka zajímá to, jak se
v empirické realitě odrážejí stopy historických událostí a symboly poukazující
na možnosti zapomenutých epistemologických systémů (třeba kouzla, mýtu nebo
náboženství). Výsledkem je senzibilita, která prostřednictvím metafory spojuje
žánry encyklopedického záznamu a fantasmagorie. Lze to vidět například
v básni Kabinet kuriozit:
ani
Rembrandt v Amsterodamu (v pokoji
zázraků) neměl v plánu nasbírat
z cest takovou paletu (středomořská zeleň
okrová a sépiová z Asie) po tobě
už nikdo nebude znát přesně pořadí všech těch
lékopisů
hřebíček zázvor šafrán
pepř skořice muškátový oříšek
ne ve smyslu
prázdného pořádku nějaké abecedy (nebo
zeměpisu
čichové mapy světa)
spíš plavby
vůní k bezpečnému přístavu nosní dírky
(jedinečná alchymie kuchařského umění) (77)
Tato báseň nacházející
se na pomezí realistického obrazu a pohádky připomíná poetiku povídek Jorge Luise Borgese, v nichž se
encyklopedická uspořádanost světa stává zdrojem jeho kouzelné (nebo prokleté)
nekonečnosti. Kabinety kuriozit existovaly v Evropě nejpozději od
16. století a fungovaly jako způsob shromažďování předmětů, které
nebylo možné jednoduše zařadit do známých kategorií poznání. Svojí povahou tak
vytvářely prostor na pomezí muzea a knihovny. V našem století, kdy
jakákoliv věc může být zařazena do patřičné třídy díky internetu, kabinet
kuriozit zpřítomňuje období, kdy poznání ještě úplně nepřišlo o své
magické prvky. A právě takovou citlivost Guimarães rozvíjí i na mnoha jiných místech ve sbírce.
Ta může na českého
čtenáře – s trochou nadsázky – působit jako kabinet kuriozit
i kvůli přítomnosti portugalských originálů. Snaha odhalit
v portugalských slovech stín českých vět pak chvílemi připomíná koukání do
křivého zrcadla, jindy se však dá spatřit, jak český překlad dokáže zajímavě
zdůraznit tematiku originálního znění. Například báseň Bahno Dějin mluví o běhu
času skrze motiv starého jízdního kola, které vypravěč vidí na dně řeky.
V české verzi překladatelka Kateřina
Ritterová zvolila poněkud zastaralé synonymum „bicykl“:
Komu
asi patří bicykl ležící
na dně jednoho z delftských kanálů kam
jsme se vrátili (já
ty a
pes) zaujatí bahnem Dějin? (63)
V české interpretaci Guimarãesova textu „bicykl“ funguje jako jakýsi slovní exponát,
který svou diachronní vzdáleností zesiluje tematickou intenci básně. Kolo,
které se stává bicyklem, přidává textu hlubší texturu. Portugalský originál,
v němž se používá slovo „bicicleta“, přitom tento rozměr postrádá.
V jiných případech však čeština nedokáže zachytit veškeré aspekty textu.
Mnoho Guimarãesových básní například začíná krátkými slovy:
Os
gatos em Áno Merá a serem religiosos são
cristãos ortodoxos. (26)
Ta ve většině případů
tvoří předložky nebo členy, tedy prostředky vyjadřující gramatickou informaci.
V této básni je slovo „os“ určitým členem, který patří ke slovu „gatos“
(„kočky“). Jeho posunutím na nový řádek v originálu dochází ke zvětšení
vzdálenosti mezi významovým obsahem slova a slovem-indikátorem jeho
gramatických vlastností. Do češtiny se podobné rozštípání překládá těžko:
Pokud
jsou kočky v Ano Mera věřící jsou
pravoslavné křesťanky. (27)
Překlad úspěšně
zachycuje narativní rámec básně, ale nedokáže zde zaznamenat sotva viditelný
pokus slova zbavit se vlastní gramatické určenosti. V tomto pokusu se však
skrývá cosi zásadního pro Guimarãesovu poetiku – gramatická funkce členů
spočívá v upřesnění věcí, prohloubení jejich konkrétnosti, upevnění
v kontextu. Básně ve sbírce právě tuto určenost zpochybňují, pohybují se
mezi konkrétními a abstraktními významy. Kočky, které přicházejí
o svůj člen, se tak stávají o něco méně hmotnými a proměňují se
v neviditelné anděly, o kterých báseň vypraví.
Ve struktuře Guimarãesovych literárních postupů lze
vidět paralelu s medicínou. Léčení těla (tj. viditelného) je totiž
stejně důležité jako léčení duše (tj. neviditelného), o čemž svědčí
i fascinace současné kultury různými psychoterapeutickými praktikami. Dá
se říct, že poezie se od terapie liší tím, že se snaží vytvářet estetický
efekt, který by svou univerzálností překračoval ohraničení žánru ventilování
emocí. Rovnováhu mezi emocionalitou a medicinskou precizností se
v literatuře snažili najít takoví spisovatelé-lékaři jako Miroslav Holub, Anton Čechov (i když básně nepsal) a William Carlos Williams, jejichž strohé, vyvážené poetiky byly
ovlivněny blízkostí modernismu. Guimarãesův
jazyk už není tak striktní, má fluidnější a volnější povahu. Můžeme
v tom vidět určité překonání modernistické tradice, ale zároveň
pragmatickou funkci poezie. Guimarãesovy
texty jsou totiž nejen literárními artefakty – lze je i číst jako
příručku o empatii.»
§
Subscrever:
Comentários (Atom)
